Jmenuji se Kateřina.
Baví mě vítr ve vlasech při jízdě na motorce nebo na kole, miluji hvězdnou oblohu a ranní slunce, které mohu pozorovat
daleho od města při našich cestách s mým přítelem.
A také miluji sever. Dnes se s vámi podělím o svůj poslední zážitek z místa, které jsem nedávno navštívila.
Båstnäs, starý hřbitov aut, kde odpočívá kolem tisíce automobilů ze 40. let dvacátého století, jako pozůstatek poválečného vrakovištního podnikání dvou bratrů. Jde o magické místo, které vás ohromí svým tichem a atmosférou. Žádní lidé, žádný signál, jen hrobové ticho a rezivějící torza vozidel všude kolem. Na opuštěné budově visí vzkaz majitele pozemku: "Toto je soukromý pozemek. Foťte, dívejte se, ale nic neberte a auta neotvírejte. Nechoďte do chat – jsou tam pasti. Pokud se zraníte, či zemřete, je mi to jedno. Mějte na paměti, že tady vaše volání o pomoc nikdo neuslyší".
Na přilehlé louce stojí vozy vyrovnané v řadách, jako vojáci, ale to je jen začátek.
Většinu z nich ukrývá hustý les, který je postupně obrůstá a pohlcuje.
Mrtvá auta jsou místy obrostlá lišejníkem, nebo mechem, někde vykukuje z otevřeného kufru kapradí, či kopřivy.
Rozpadající se kostry tu leží jen tak, nebo vyskládané v hromadách a šklebí se v příkrovu stromů na příchozí
prázdnými ústy po chladičích. Tady se ze dveří Volva dere smrček, tuhle z okýnka Saabu mává dub
a vedle stojící břízka má kolem kmene, jako ozdobu ovinutou pružinu z tlumiče od autobusu.
V některých přihrádkách jsou vidět pozůstatky ptačích hnízd. Lesu evidentně tito opuštění veteráni přirostli k srdci.
Båstnäs má prostě své kouzlo, i když nejde o typicky malebnou Švédskou krajinu.
Text a fotografie - Kateřina K.
