Podívat se na dostihy a být přitom oblečená jako Líza Doolittlová , no kdo by odolal. Tedy někdo asi ano, ale to nebyl můj případ. Dostala jsem pozvánku od své kamarádky navštívit dostihy ve Velké Chuchli. Akce byla spojená s volbou Miss léto, což byl fakt, který nezajímal ani tak mě jako moji drahou polovičku. Pro mě byla důležitá informace dodržet formální „ dress code“ včetně kloboučku na hlavě. To byl kreativní prostor, kde jsem se mohla vyřádit. Mohla jsem samozřejmě vzít zavděk různými fascinátory, které se dají sehnat u modistek nebo v lepší galanterii. Ale já si řekla, na hlavě mi buď „vykvete„ pořádná louka nebo se usídlí nějaký ptáček. Doma mi už nějakou dobu ležel vintage klobouček se síťkou, co čekal na svůj velký den. Ptáčka jsem odstřihla z čelenky, kterou jsem měla kdysi na jednom večírku a bylo mi líto ji vyhodit. Nejtěžší bylo najít dostatečně dlouhá pera a jako doplněk ještě malá peříčka. Nakonec jsem vše potřebné objevila v galanterii Stoklasa. Musela jsem koupit asi dvě čelenky, ty zase rozpárat a použít jen některé prvky. Vše jsem přišila k plsťovému základu kloboučku. Cenově jsem se nakonec dostala na třetinu toho, co bych zaplatila za takovýto klobouček v obchodě a navíc jsem měla originál. To se počítá.
Původně jsem chtěla být oblečená víc nalehko, ale letošní chladný konec září mě trochu překvapil. Takže vše „jistil“ kabátek a svetřík pod ním.
Samotné chuchelské závodiště je docela pěkné, ovšem zázemí a tribuny bohužel pamatují ty špatná osmdesátá léta. Ani 28 let po revoluci se vnitřní ani vnější prostory pořádně nezrekonstruovaly a neoděly do trochu současnějšího hávu. Je ale jasné, že dostihový sport u nás nemá zas takovou tradici jako třeba v Anglii, kde jít na dostihy je otázkou i určité společenské prestiže.
Soustředila jsem se proto více na jezdce a na žokeje. To je prostě stejné u nás i za „velkou louží“. Energie, nervozita i touha po vítězství. Ptáte se, zda jsme si vsadili ? To se rozumí samo sebou. Ovšem jako naprostí amatéři jsme si při jednom závodě špatně zapamatovali barvy toho „svého“ koně a žokeje, a tak jsme celý závod fandili úplně někomu jinému. Dokonce jsme si asi jednu pikosekundu mysleli, že se náš kůň dostal na pomyslnou bednu, než jsme zjistili, že je naopak hluboko v poli poražených.
Další závod jsme zvolili jiný systém. Vybereme nejhezčí jméno. A Rabbit win nám připadalo jako jméno pro vítěze. Vsadili jsme, že doběhne do třetího místa. Pohlídali si barvu, koně, žokeje a fandili o stošest. A Rabbit win doběhl – čtvrtý. Třetí pokus jsme už nedali. Svoji bolest nad neúspěchem jsem zajedla cukrovou vatou, muž se pokochal promenádou misek v plavkách a bylo po závodech.
Klobouček teď leží na zase na dně krabice, ale můj outfit „ být za dámu“ mě vlastně docela bavil. Tento model zařadím mezi svůj kancelářský dress code určitě.
A dostihům jsem přišla také na chuť. Atmosféra v paddocku před a po závodu byla neopakovatelná.
Vaše Martina nyní už bez hnízda na hlavě.
